Pravici přeci nestačí mít ve svých rukou „jen“ úřady prezidenta, premiéra, předsedy obou parlamentních komor a předsedy Ústavního soudu, ona prostě potřebuje „drapnout všechno“.
K tomu všemu směřují např. velmi vážné úvahy vlády o změnách volebního zákona, které by měly zúžit počet volebních dnů na jeden. Nejspíš proto, aby řada zaměstnanců, kteří nebývají většinou volební oporou stran pravice, neměla možnost přijít k volbám. A za druhé, prosadit takovou změnu volebního zákona, která by umožnila korespondenční volbu. Základním nedostatkem korespondenční volby je, že jaksi zmizí tajnost hlasování. Pravice tak už nebude muset organizovat nákladné kampaně typu „Přemluv bábu, dědka“, ale postačí, aby “správně” motivovaní vnoučci a vnučky dříve narozených lidí, kteří většinově volí strany nalevo od středu, za ně vlastně vyplnili volební lístky „tím správným způsobem“.
Těmito změnami volebního zákona by se dalo zopakovat volební vítězství současné koalice i v příštích sněmovních volbách. Ale jisté to není. A proto je potřeba udělat ještě další kroky…
Zejména je potřeba ochočit část levice (protože s komunisty se nepočítá) anebo ji alespoň neutralizovat do protibabišovské polohy. Politický investor Jan Barta se prý již obrátil na předsedu sociální demokracie Michala Šmardu. Nabídl mu financování ze strany nejspíše celého finančního konsorcia (jeden sponzor může totiž dát straně jen 3 mil. korun) a Spolku pro podporu liberální demokracie a začít sponzorovat tuto stranu.
Nelze se zbavit dojmu (Barta to dokonce i neomaleně říká), že jde o to, ochočit sociální demokracii tak, aby stáhla část hlasů SPD, hnutí ANO, případně komunistů. To by znamenalo zcela změnit ČSSD na marketingový projekt, který by měl v budoucnu zabránit vytvoření jakékoliv levostředové vlády, neboť Bartův projekt je v první řadě protibabišovský. Což by samo o sobě nemuselo být politicky špatné. Ale špatné je, k jakým cílům by toto Barta a jeho finanční konsorcium včetně zmíněného spolku, chtěli přivést. Ochočená sociální demokracie, zbavená „toxických přívěsků“(jak to charakterizuje Barta) by pochopitelně tím nebo oním způsobem podpořila pravicovou vládní koalici jako „jediný prostředek boje proti populismu“ (rozuměj proti Babišovi a proti Okamurovi).A jako za neblahých časů Sobotky by kašlala na skutečné zájmy levicových voličů. Jak napsal J. Barta vcelku cynicky na svém twitteru: „Když nepůjde vzkřísit novou sociální demokracii“, pak tedy vytvořit „jinou, novou proevropskou levicovou stranu“. A kdo do čela takové strany? Když prý nebude ochotná se do čela postavit Jana Maláčová, tak to může být třeba Danuše Nerudová. Co na tom, že Nerudová se před nedávnými volbami hlásila k pravému středu? Přeci za peníze investované do dobrého marketingu se dá všechno koupit. I novou politickou identitu. Konec konců, o tom se chlapci z výše zmíněného spolku přesvědčili v prezidentské volbě. Ze, ve své podstatě politicky neprodejného zboží, někdejšího školitele agentu Vojenské kontrarozvědky generála Pavla, vytvořili ikonu pravdy a lásky, která slavně zvítězila nad „zlem a nenávistí“.
Nepochybuji o jejich velkých schopnostech měnit víno na vodu a z černého dělat bílé. Prostě to umějí. Třeba tu a tam postrčit žádoucí směrem nějaký ten průzkum veřejného mínění, koupit prostor v médiích apod.. Ale i tak zkusím tomuto jejich nemravnému projektu oponovat a čelit.
Nemůžu se zbavit dojmu, že naše politické investory, tak úspěšné při volbě generála Pavla prezidentem, trochu popohnalo v jejich aktivitách směrem k ochočení nejstarší politické strany v zemi, vytvoření spolku Nespokojení, který byl zaregistrován v předminulém týdnu a jehož cílem je spojení celé levice tak, aby kandidovala nezávisle na jakékoliv nadřízené či kmotrovské podnikatelské skupině. A zejména ne jako síla ochočená českou pravicí a jejími podnikatelskými exponenty již do Evropského parlamentu a později do Poslanecké sněmovny.
Možná, že chlapci své karty vyložili na stůl trochu předčasně… Všechno se, hoši, vyhrát nedá.
Jiří Paroubek