Musím přiznat, že když jsem slyšela prezidenta Petra Pavla při jeho projevu v rámci pietní akce v Terezíně, měla jsem v první chvíli pocit, že jsem dostala osobní facku. A tohoto pocitu se nedokážu zbavit. Moje babička totiž přežila šest let v Rawensbrücku, dědeček nepřežil Mauthausen a táta byl poslední dítě vrácené z převýchovy do České republiky. A to vše za to, že jako rakouští, resp. němečtí sociální demokraté odmítali Hitlera.
A když na tak památném místě, jako je Terezín, pronese pan prezident větu o tom, že naši předkové také působili ono zlo, musím mu říci, že v tom Terezíně vedle ghetta, kterým prošel třeba Karel Poláček, byla i Malá pevnost, v níž prožila kus života Milada Horáková a odkud na popravu vezli například Františku Plamínkovou.
Pokud má pan prezident mezi svými osobními předky někoho, kdo v tom Terezíně páchal zvěrstva, tak by vůbec neměl být prezidentem. Protože čeští občané se nemají za co omlouvat. Do této chvíle jsme respektovala to, že byl pan Pavel zvolen českým prezidentem. Od této chvíle pro mě Česká republika prezidenta nemá, protože jinak by se museli moji předkové v hrobě obracet.
Jana Volfová, předsedkyně České suverenity