Kdo byl umlčen spolu s weby, které vláda nechala vypnout? Jde o dezinformátory, nebo vcelku slušnou politicko-společenskou reprezentaci? Co jsme tím o sobě sdělili a o čem to vypovídá? Kde jsou ta proklamovaná hesla o svobodě slova?
Co na to DOMOV? Pokud se současné vládní loutky zamilovaly do západního proudu propagandistické pravdy a vše ostatní hodlají umlčet, znevěrohodňují nejen „svoji jedinou pravdu“, ideologii západního světa a sami sebe, ale obracejí reflektor zájmu na motivy, které je k tomu vedou. Je s podivem, že jim tak jednoduchá věc uniká.
Stejně, jako covidová propaganda a cenzura nepohodlných informací nezastavila přítok informací „z druhého břehu“ a soustavně soudy rušená nařízení a opatření vlády jen ubezpečila pochybovače vládní propagandy o jejich nezákonnosti a nefunkčnosti, tak chování vládních cenzorů „nabíjí“ druhé straně!
A jaká je dynamika cenzury? Začalo to jednotlivými zprávami mazanými z prostoru sociálních sítí, poté byly mazány nebo blokovány nepohodlné profily. S Ukrajinou přichází vyšší úroveň blokací přístupu na nepohodlné weby, výhrůžky vězením od Vrchního státního zástupce a následovat bude co? Osobní likvidace nepohodlných osob? V právním prostředí, kde Vrchní státní zástupce nereaguje na řadu oznámení porušování Ústavních zákonů a Listiny práv a svobod (např. 139 stránkový podnět Kulového blesku) se můžeme nadít čehokoliv!
Naše osvobození z jha Evropské říše a NATO je nezbytné a stále, den co den se o tom přesvědčujeme. Stačí se podívat na vyúčtování za energie, topení, nebo si zajeďte natankovat!
PŘIJĎTE 15. BŘEZNA V 16 HODIN NA HRADČANSKÉ NÁM. V PRAZE, POŘÁDÁME DEMONSTRACI PROTI NACISMU A CENZUŘE!
Převzato: ParlamentniListy.cz
Vypnuté weby: Tyto všechny umlčeli. Smutná tečka za svobodnou dobou
Před několika dny se na tomto místě rozepsal poslanec Jiří Kobza o tom, jak vypadají zákazy a vypínání názorových webových portálů očima práva a zákona. Jsem přesvědčen, že chybí ještě hledisko politické. Nikoli mezinárodněpolitické, jímž se akt vypnutí webů zdůvodňoval, tedy s oficiální politikou nekonformní vztah ke krizi na Ukrajině. Jde o hledisko výlučně vnitropolitické.
Na řadě z oněch vypnutých webů totiž publikovali významní činitelé současné české (a mezinárodní) politiky, ale i politologie, bezpečnostní analytici, právní a ekonomičtí komentátoři atd. Můžeme uvést řadu příkladů.
Server První zprávy.cz plnily svými texty mnohé známé a respektované osobnosti. Pár jmen: Poslanec za SPD Jaroslav Bašta, poslanec za SPD Jiří Kobza, předsedkyně KSČM Kateřina Konečná, emeritní předseda ČSSD Jiří Paroubek, někdejší poslanec za ČSSD a dnes aktivní člen Trikolory Zdeněk Koudelka, politolog Zdeněk Zbořil, sociologové Petr Sak a Petr Hampl, bezpečnostní analytik Jan Schneider, emeritní pedagog Vojenské akademie Ladislav Petráš, bývalý poslanec ODS Jiří Janeček, bývalá ministryně za ODS Daniela Kovářová, bývalý poslanec za KSČM Leo Luzar, ekonomové Jan Bureš a Petr Dufek, spisovatel Vlastimil Vondruška, publicista Michal Semín, historik Mojmír Grygar, americký novinář Erik Best a mnoho dalších. Mohli jste zde číst texty Miloše Zemana i Václava Klause, ale i předsedy ODS a vlády Petra Fialy či předsedy ČSSD Michala Šmardy.
Jak vidno, jde o společenství nejen velmi reprezentativní, ale rovněž velice názorově pestré. Najdete tu zastánce i kritiky dnešní vládní politiky, najdete tu představitele jednotlivých společenských oborů z různých pozic a názorových prostředí; rozhodně nelze snad o nikom z nich říci, že je příslušníkem jakékoli extremistické názorové skupiny. Naopak, tento server je tradičně považován za velice seriózní, korektní a názorově vyvážený. Ano, přináší otázky, jiné pohledy, alternativní argumenty, ale o tom přece je demokracie, což podle prvního československého prezidenta T. G. Masaryka je de facto synonymum ke slovu diskuse. Kde není diskuse, není demokracie. Nad vypnutím webu První zprávy.cz lze jen nevěřícně kroutit hlavou.
Něco podobného můžeme říci i o restrikci webu Protiproud. Ten sice píše trochu ostřejším perem než První zprávy.cz, ale to je pouze věc žánru. I zde najdeme hodně zajímavé autorské spektrum. Vedle šéfredaktora webu Petra Hájka zde můžeme číst blogera Ladislava Větvičku, politického analytika Petra Pokorného, vysokoškolského pedagoga a teologa Radomíra Malého, hudebníka a spisovatele Petra Štěpánka, emeritního ministra školství Josefa Dobeše, neuroložku a spisovatelku Nikolu Bornovou, právníka Tomáše Břicháčka, opět Jiřího Kobzu, Michala Semína, či Zdeňka Koudelku, a ovšemže také emeritního prezidenta Václava Klause i jeho nejbližšího spolupracovníka Jiřího Weigla. Najdeme tu i velmi zajímavé autory ze zahraničí, například významného amerického politika Patricka Buchanana, člena výboru americké vzdělávací nadace Judicial Watch Chrise Farrella (toho můžeme často číst třeba i na dosud nezakázaném Neviditelném psovi), věhlasného amerického právníka a komentátora čínského původu Gordona G. Changa či slovenského křesťanského myslitele Branislava Michalku.
A do třetice web Nová republika, provozovaný europoslancem za SPD Ivanem Davidem. Koho potkáme zde? Kromě samotného Davida též např. ombudsmana Stanislava Křečka, bývalého europoslance za ČSSD prof. Jana Kellera, exministra zahraničí Jana Kavana, spisovatele Benjamina Kurase, VŠ pedagožku prof. Stanislavu Kučerovou, historika Petra Bahníka, režiséra Václava Dvořáka, publicistu Ivana Hoffmana, spisovatelku Lenku Procházkovou, ekonomku Markétu Šichtařovou, ekonoma Radima Valenčíka, manažerku Alenu Vitáskovou, historičku Marii Neudorflovou, opět Jaroslava Baštu, Jiřího Paroubka, Petra Saka, Jana Schneidera či Zdeňka Zbořila.
Rád bych slyšel od někoho odpovědného, co podle názoru vlády, zpravodajských služeb či spolku CZ.NIC všechny jmenované autory spojuje. Ať o tom přemýšlím, jak přemýšlím, dospívám k názoru, že nejspíš jen jedno jediné: kritický rozum. Nepřijímají bez nejmenšího zaváhání vše, co na ně valí oficiální propaganda, analyzují fakta a souvislosti a vyvozují z toho vlastní nezávislé závěry. Ve všech ostatních směrech jde o naprosto difúzní a nespojité společenství, kde najdete přesvědčeného levicového intelektuála, jakož i katolického protagonistu. Najdete tu plejádu současných i bývalých představitelů politických stran a hnutí velmi rozmanitého zaměření – od levicové KSČM po vlasteneckou SPD. Takže proč byly zakázány právě tyto weby? Na to nám dosud nikdo uspokojivě neodpověděl.
Á propos, k té poslední zmínce. Skutečnost, že jsou cenzurovány a zavírány platformy, kde publikují mj. zástupci politické opozice, je jasným důkazem toho, že tu nejde o nic jiného, než o eliminaci možnosti, aby lidé, nesouhlasící s politickou vládní koalice zveřejňovali své názory. Což je zjevně protiústavní. Myslím, že jsme před bezmála třiatřiceti lety chodili na náměstí cinkat klíči za politickou pluralitu a proti diktatuře vládnoucí elity. Bez nejmenšího patosu tu lze konstatovat, že 25. únor 2022 je tečkou za 17. listopadem 1989. Nutno dodat: smutnou tečkou.
Jiří Paroubek: Fialova vláda udělala ze svobody slova kus hadru… a ještě se tím chlubí
Dva ministři Fialovy vlády napsali dopisy jakémusi spolku NIC.cz, nebo jak se to jmenuje, a ti zardousili celou řadu serverů, které měly, podle vlády, „nevhodné názory“. Ovšem otázkou je, kdo má ve skutečně svobodné společnosti určovat vhodnost či nevhodnost názorů. Je to věc velmi zapeklitá. Ve skutečně svobodné společnosti mohou být vyřčeny vlastně jakékoliv názory (pokud to ovšem nejsou názory fašistické anebo názory velebící Usámu bin Ládina apod.).
Odpovědnost za tyto cenzurní zákroky, které jsou v rozporu s duchem i literou české Ústavy, padá plně na bedra předsedy vlády, Fialy. Ten se sice při veřejných vystoupeních tváří jako boží umučení, mluví přitom. jako kniha, ale bez jakéhokoliv obsahu. Nemá však odvahu k tomu, říci nahlas: 25. února jsme vědomě v Česku obnovili cenzuru. Hoho, když si představím, co by se stalo, kdyby podobný cenzurní zákrok, hodný jezuity Koniáše, provedl třeba Jiří Paroubek v době, kdy byl premiérem České republiky. To by bylo teprve halarjó.
Dnes je česká společnost zahrnována jednobarevnou, jednostrannou propagandou v míře, v jaké to nezažila celých třicet dva let od sametové revoluce. Dochází k takovému křivení obrazu reality, až je to do nebe volající.
Invaze Ruska na Ukrajinu je jasným porušením mezinárodního práva. Stejným porušením mezinárodního práva ovšem bylo také „humanitární“ bombardování Jugoslávie v roce 1999. Ani tehdy jsem s takovými praktikami nesouhlasil. Stejně tak jsem odmítal druhou válku v Iráku, vedenou Američany a koalicí ochotných, vč. České republiky. A oceňoval jsem tehdy odmítavý postup francouzského prezidenta Chiraca a německého kancléře Schrödera v této věci. Jak se ukázalo, ve svém odmítání druhé invaze do Iráku měli pravdu.
Ukrajina je obětí mocenského konfliktu mezi Spojenými státy a Ruskou federací. Do tohoto konfliktu nám mnoho není a neměli bychom být do něj zatahování víc, nežli je nutné. Měli bychom se ohlížet vždy v první řadě na zájmy běžných českých lidí, na jejich životní úroveň, která je v současné době těžce zkoušena inflací a při prodlužování konfliktu na Ukrajině se inflace ještě zvýší. A pokud se tak stane a inflace dosáhne třeba dvouciferných hodnot, bude to znamenat vysoké znehodnocení platů, důchodů a vkladů českého obyvatelstva.
Bohužel, nemůžeme mnoho nadějí vkládat ani v současné vedení Evropské unie. To přichází vždy s názory, které jsou jen ozvěnou názorů amerických. Možná, že prvním žádoucím signálem samostatného postupu Evropy je zveřejněný německý záměr navýšit jednorázově zbrojní výdaje Německa o 100 mld. eur. Předpokládám, že Němci a také Francouzi (k nim se mohou přidat i další státy EU) mohou konečně uvažovat o zřízení vlastní evropské armády. Tedy síly, která by podpořila prestiž EU ve světě a snížila by její závislost na americké zahraniční politice.
Pokud bych dostal otázku, co bych dělal v současné situaci, kdybych dnes byl českým premiérem? Tak především bych odmítl účast v současném konfliktu na Ukrajině. S konfliktem mezi USA a Ruskou federací nemáme nic společného.
Nikdy, znovu opakuji NIKDY, bych také nesáhl k zavedení cenzury, jako to udělala Fialova vláda. Podle vyjádření prokuratury (úmyslně nepoužívám slovního spojení státního zastupitelství) může být vlastně trestné vše, co je řečeno proti oficiální linii vlády, prakticky podporované sto procenty mainstreamových médií.
A co si myslím, že jen přilévá olej do ohně, jsou dodávky zbraní a munice z Česka na bojiště. Východiskem z válečného konfliktu je jen jednání. Mluvit o míru a přitom posílat do bojových oblastí zbraně je protichůdné. Je dobře, že se čeští občané spontánně pouštějí do rozsáhlé humanitární pomoci uprchlíkům z Ukrajiny. Budou jich na našem území brzy možná i stovky tisíc. Mělo by se jim dostat co nejlepšího přijetí a co nejlepší péče. Zejména pak jejich dětem v českých školách.
Můžeme si jen přát, aby určitá část těchto vesměs mladých lidí z Ukrajiny, kteří k nám dnes přicházejí, u nás zůstala i po skončení současného válečného konfliktu.
Ještě bych se rád vyjádřil k jedné věci. V dnešním denním tisku (E15, str. 3) se objevil v delším článku odstaveček „Dochází k diskriminaci Rusů“. To, co chci rozhodně odmítnout, je princip kolektivní viny Rusů. Pokud V. Putin a vedení Ruska přistoupili k agresi vůči Ukrajině, není to vina obyčejných Rusů. A pokud české firmy, které se snižují např. k tomu, že se dožadují od Rusů, kteří u nich kupují byt, jakéhosi prohlášení o nesouhlasu s agresí na Ukrajině, je to opravdu příliš.
Začátkem tohoto týdne jsem se díval na svůj oblíbený pořad TIKI-TAKA na O2 TV. Musím říct, že jsem byl zhnusen z výroků jednoho z hostů tohoto pořadu, jakéhosi hereckého šmoka, který o Rusech hovořil zásadně jako o Rusácích s tím, že svůj postoj prostě měnit nehodlá. Nevím, jestli tento rádoby kulturtrégr něco ví o ruské kultuře, o ruském divadle, o ruské literatuře. Možná, že by mu prospělo, kdyby se s nimi alespoň trochu seznámil. Ruská kultura totiž nemá nic společného s Putinem. Princip kolektivní viny je odporný a kdo ho hlásá, je alespoň pro mě nechutný.
Ještě jedna věc, kterou je potřeba komentovat. Ze záběrů z ukrajinských hranic, pokud to nejsou fake news, se ukazuje, že mezi masou Ukrajinců je celá řada lidí jiné barvy pleti. My ale chceme směřovat naši pomoc především Ukrajincům. Ne např. běžencům z Afriky či z různých zemí Asie. Proto si myslím, že by bylo dobré, aby na českých hranicích docházelo alespoň k nějakému prověřování uprchlíků. Zelenou musí dostat jednoznačně Ukrajinci, kteří prchají před hrůzami války.